I když máte srdce na střepy a duši na prach.

I když se vám chce řvát a křičet a brečet.

I když i čtyři měsíce poté (...to už je to tak dlouho?!) vás myšlenka na to, jak strašně jste se v někomu spletli, bolí.

I když ztrácíte i sami sebe.

Protože jednou - i když je to jednou značně neurčité, hodnotami kolísající, jednou bude zase světlo.

Tohle je zřejmě poslední střípek. Celá duše je snad víceméně slepená. Až na pár prasklin.

P.S